Je to dva roky, co jsem složila své první řehoní sliby na jeden rok a jeden rok, kdy jsem své sliby obnovila na tři roky.

A na tu dobu ... zvlášť na ten den obnovy slibů, bych chtěla zavzpomínat :-)

 

Celý první rok juniorátu (období časných slibů) jsem stále hledala, jestli je toto opravdu má cesta. Dřív jsem si myslela, že se stačí jednou rozhodnout a pak už je to pohodička....Chachááá, není...a to jsem zažívala často, zvlášť, když jsem naprosto nerozhodný člověk.

 

 

Po prvních slibech se mi toho spoustu změnilo. Nová komunita, nové město, nová škola, kde jsem se po dvou letech zase stala studentem... Najednou jsem přestala být noviciátně chráněna a už jsem byla vystavena realitě :-D 

 

 

 

Čím více se blížila doba podání žádosti o obnovu slibů, tím více jsem byla nervozní a nejistá. Prožila jsem si jedno hodně těžké období, po němž jsem Bohu děkovala za sliby, nebýt jich, utekla bych. Ale právě toto období bylo asi rozhodující pro mé další rozhodnutí....

Žádost o obnovu slibů jsem podala, ale i tak jsem věděla, že to ještě neznamená, že je obnovím. Žádost může být zamítnuta a nebo se rozhodnu jinak a po uplynutí trvání prvních slibů můžu odejít. To mi bylo zdůrazněno i když mi generální představená oznamovala, že mou žádost přijímá a 30. 6. 2018 můžu sliby obnovit.

Měla jsem radost, ale zároveň jsem ji necítila tak, jak jsem si představovala... Proč? Nevím! ale docela mně to zase znejistilo...Vždycky když se mě někdo zeptal na sliby nebo jsem o nich začala mluvit já, cítila jsem v sobě nějaký blok, jako by se radost ukrývala někde za překážkou a mohla projít jen část z ní. Když jsem o obnově slibů psala nejlepší kamarádce v dopise a vytvářela jsem jí pozvánku,  nebyla jsem schopna napsat: S radostí Ti oznamuji... Měla jsem radost, ale nějakou zvláštní. Na druhou stranu jsem stále cítila Pokoj. 

Před obnovou slibů jsem měla exercicie. Ty týdenní jsem měla už v květnu, takže teď jsem měla jen dva dny. :-) Čekala jsem, že zase přijde něco, co mně rozhodí, ale nic takového nepřišlo. Až den před obnovou jsem večer seděla v kapli a najednou jsem začala plakat. Ale byl to pláč radosti a vděčnosti. Chtělo se mi skákat, tančit, zpívat..prostě se radovat. Uvědomila jsem si, co se zítra chystám udělat a co to pro mně znamená. Hlavou mi projelo všechno to krásné i náročné, co se za tu dobu klášterního života událo a já věděla, že chci pokračovat. Ano! Já chci, Hospodine!

30. 6. 2018

V ten slavný den obnovy slibů jsem ráno vstala, pomodlila se, nasnídala se, šla jsem nakoupit, uklidit, pomoct s vařením...prostě takový běžný den :-D Musela jsem se smát, když jsem si během vytírání podlahy na patře uvědomila, že za několik hodin budu skládat sliby. 

Ale byla jsem pořád klidná. I když jsem nasedala do auta a kontrolovala, jestli mám všechno. I když jsme se cestou znovu zastavili do obchodu. I když jsem dorazila do Střelic. I když jsme se vítali se sestrama. I když jsme nacvičovali obřad slibů. I když se přiblížil čas začátku. Všechno bylo klidné a obyčejné.

Ale asi bych to nebyla já, kdyby se neudálo něco nečekaného ...

 

Něco po 16. hodině přijelo jedno auto mé rodiny a za chvíli druhé. Vítala jsem je a zvala, aby šli do kaple. Jenže oni říkali, že ještě ne, že musí počkat na třetí auto, které je na cestě. A tak jsem se vrátila ke kapli.

Asi deset minut před začátkem mše svaté jsem pro ně šla znovu, že už budeme začínat. Zhrozili se! Cože? Už? Až za půl hodiny, ne? Popletli si čas. Mysleli, že mše začíná až v 17:00. Poslední auto stále ještě nepřijelo. 

Co teď? Co dělat? Za chvíli už je půl a brácha tu bude nejdřív za 7 minut. Jdu tedy za představenou a prosím o chvíli strpení, že brácha už jede a za chvíli tu bude. Mému přání vyhověla.

 

Mému přání sice bylo vyhověno, ale řeklo se o něm jen kněžím. Ostatní seděli v kapli a očekávali začátek mše svaté a já jsem se zdejchla zase ven. 

Asi pět minut po plánovaném začátku přijelo poslední auto a všechny jsem je popoháněla, že už fakt začínáme :-) Netušila jsem ale, co se děje v kapli. Sestry začaly nervóznět a otáčet se. Neviděly mně. :-D Později jsem se dozvěděla, že se jim honily hlavou různé scénáře, například, že jsem utekla a sliby neobnovím. Asi se jim ulevilo, když zazvonil zvonek a my jsme v průvodu kráčeli do kaple. Mše svatá, při které můžu obnovit své sliby právě začíná...

Mše už probíhala podle pořádku... tedy až na výjimku, kdy celebrující kněz přeskočil část, kdy jsme měli vzývat Ducha svatého. Místo toho se mě zeptal: "Milá sestro Štěpánko, svatým křtem jsi byla zasvěcena Bohu. Dnes se chceš k Bohu nově a ještě těsněji připoutat. Proto se tě ptám: Chceš svědomitě zachovávat Řeholi sv. Augustina a Stanovy České kongregace sester dominikánek?" Kaplí to zašumělo. Otec nevěděl co sa děje. Zmatené oči byly vidět po celé kapli. Otec pohlédl na sestru mající na starost celý obřad a ta jej upozornila na tuto chybku :-) 
Takže jsme se vrátili zpět a tak jsme společně prosili Ducha svatého o pomoc, radu a jeho dary. 

 

Poté se mně otec opět zeptal: "A teď, po vzývání Ducha svatého, chceš obnovit své sliby?" 

Pak už to probíhalo všechno správně :-)  Své sliby jsem obnovila na tři roky! Bohu díky!