První červenec, jak očekávaný den u školáků. Taky jsem se na něj vždy těšila. Ale tento rok se pro mě stal jedním z nejdůležitějších a nejkrásnějších dní mého života.

Předcházelo mu 6 krásný dní prožitých v Poličanech u sester Trapistek. Ticho, příroda, modlitby, rozjímání, přednášky, adorace, spánek... Kdo někdy zažil exercicie ví, že je to prostě krása :-) A kdo zná kláštěr v Poličanech, tak si to taktéž dokáže představit.

Když jsem 30. 6. končila exercicie a loučila jsem se, říkala jsem, že do 1. 7. je vlastně ještě čas, vždyť je to až příští měsíc. :-) Ale věděla jsem, že už se to blíží. Na ten den a to co následuje, si myslím už taak dlouho. A najednou je to opravdu tady! Ale stále ještě mám čas si to rozmyslet! Opravdu do toho chci jít? Uvědomuji si, co to znamená? Cítím se nepřipravená, i když už se připravuji tak dlouho. A tento rok to bylo hodně intenzivní.

Pane, pokud mám odejít, dej mi to JASNĚ poznat! To byla má nejčastější modlitba v posledním měsíci. A žádné jasné poznání se nedostavilo. Takže mám zůstat? 

Večer proběhla organizační schůzka. Pak jsem šla brzy spát, ale usnula jsem až v červenci. :-) Ráno jsem vstala a ani mi ten ten nepřipadal nijak vyjímečný. Vůbec mi nedocházelo, že už je to tady! Dopoledne jsme jsem měla docela volno. Pak přijela první část dnešních hostů - sester, které zpívaly, následoval nácvik v kapli, příjezd dalších sester... ale stále mi to nedocházelo. Až když začala přijíždět rodina a já už stála ve svátečním, začala jsem si uvědomovat, že Den S je tady! Ano! Je to tady! A já mám stále možnost odejít. Ale chci odejít? A co chce po mně Bůh?

Když se přiblížila 14. hodina prvního dne prázdnin, začala jsem být nervozní. Je všechno připraveno? Kde se toulá ještě několik hostů? Co mám říkat? Kde mám stát? Je to tady, Štěpánko, je to tady! Poslední možnost si to rozmyslet! Ale to už zvoní zvonek, varhany hrají slavnostní pochod a já ráčím v průvodu a poklekám před Mým Milým. Cítím se šťastná! Už nevnímám hosty, už neřeším, co jsem nepřipravila, už nemyslím na nikoho jiného, než na Toho, kterému chci dát svůj slib. 

Po homilii následuje obřad slibů. Představuji vám novicku sestru Štěpánku. Tak tuto větu jsem slyšela před rokem, kdy jsem přijala dominikánský hábit a roční dovolení žít na zkoušku v komunitě (noviciát). Tehdy jsem si říkala, že rok je dlouhý čas, teď si říkám, že tento nádherný rok uběhl tak rychle. Dnes tuto větu slyším znovu. Nyní je k tomu ale ještě řečeno, že jsem se rozhodla, složit na jeden rok řeholní sliby. 

Klekněme k modlitbě! vyzve otec lid a já dělám prostraci a při Hymnu k Duchu svatému se modlím. Vstaň!

A teď už následuje můj slib. Poklekám k Matce generální a vkládám své rude do jejích, které má položeny na Stanovách. Já, sestra Štěpánka...do Vašich rukou Matko generální představená ...slibuji, čistotu, chudobu a poslušnost v duchu Řehole sv. Augustina a Stanov.... Podepisuji slibovou formuli na oltáři, kde pak zústává do konce mše svaté. Následuje posvěcení černého závoje a škapulíře. Poté mi je vyměněn bílý závoj novicky za černý závoj profesky. Přijímám Stanovy naší kongregace. 

Jsem šťastna! Kromě změny barvy závoje se na první pohled nic nezměnilo. Ale vím, že se změnilo hodně!

 

 

Pane, pomáhej mi, abych dokázala být takovou, jakou mě chceš mít. Nezasloužila jsem si být povolána k řeholnímu životu. Já jsem člověk slabý a hříšný, ale vím, že ty máš plán! Nechápu k čemu mě chceš použít, ale odevzdávám svůj život do Tvých rukou. Pane, já jsem Tvá!