A je to tady! 24. 6. 2016. Pátek, ale ne tak obyčejný pátek, je to Ten Pátek. Pátek, který mě totálně změní. Už jen pár hodin a… a co? A změním vše – oblečení – střih i barvu, jméno, způsob života…. Chci to? Bylo by blbé to vše odvolat? Ale proč to odvolávat? Vždyť je to to, po čem už tak dlouho toužím a k čemu se už dlouho chystám. Že to bude těžké? A která cesta není těžká? Já vím, že to nebude jednoduché, ale chci to! A pro uklidnění všech ostatních a možná i trošku mě, kdykoliv můžu říct dost! Ještě nic neslibuju.

Po týdnu exercicií zapínám mobil. Několik zpráv, volání. Odpovídám. Ale v myšlenkách jsem stále u události, která mě čeká už za několik hodin. Obláčka. Vím, že přijede hodně sester a má blízká rodina. Blížíme se do Střelic a má nervozita stoupá. Snažím se modlit. A je to. Jsme doma. Doma? Opravdu už se ve Střelicích cítím doma? Sice už jsem nastěhovaná, z většiny i vybalená, ale spala jsem tu jen jednu noc.

 

Vítá nás místní představená s. Františka. Domlouváme se na nejbližším programu, a co je třeba připravit. Mám teď jedinou touhu – schovat se v kapli a neodcházet. Nemyslet na nic jiného než na Hospodina, který mě uchvátil natolik, že jsem se rozhodla všeho vzdát a život svůj Mu odevzdat. Nicméně čekají nás přípravy. Je třeba nacvičit postoje v kapli, domluvit se, kde kdo bude sedět, pak přijede generální představená a kněz, a bude se nacvičovat i s nimi. Teď ale jdeme na oběd. Je to moje poslední jídlo v civilu. Poslední jídlo jako Danka. Všechno, co dělám je vlastně naposled, pak už to bude jinak.

 

 

Na svém místě v šuplíku (každá máme svůj šuplíček v jídelně) nalézám dopis. Dopis od mé milované přítelkyně Martičky. Jaká radost zaplavila mé srdce jen při pohledu na obálku. To je nejkrásnější dárek k dnešnímu dni. Ještě nevím, co je tam napsané, ale každé slovo od mé přítelkyně je pro mě cenné, každá její vzpomínka. Během jídla myslím na Martu. Jak už je to dávno, co jsme se poprvé potkaly na duchovní obnově v Kroměříži. Pak jsme se znovu po letech potkaly v Olomouci a já jsem se přistěhovala k nim na privát. A tam vlastně vzniklo naše přátelství. Pamatuju si náš smělý rozhovor, když jsem přijela z Prahy z Abrama a říkala jsem Martě, že to je víkend na hledání povolání. A od té doby byla volba povolání naším centrálním tématem. Obě jsme uvažovaly o řeholním životě. Obě jsme měly blízko k nějakým sestrám. A Bůh vyslyšel naše modlitby a spojil naše cesty dohromady, abychom pro sebe byly povzbuzením. Přemýšlím nad tím, kde bych byla, když bych neměla Martu? Ano, asi bych došla ke stejnému směru, ale takto to bylo lehčí. Myslím na naše rozhovory, na to, jak jsme prožívaly podobné věci, nemusely jsme si nic vysvětlovat do hlubokých detailů, protože jsme jedna druhé rozuměly. Pak Marta dostudovala a odstěhovala se z privátu. Skončilo naše přátelství? Ne, to by mi teď přece neležela v šuplíku obálka popsaná jejím písmem. Naše rozhovory pokračovaly. Využívaly jsme telefony, internet a hlavně dopisy. Díky Martičce jsem začala psát dopisy. A díky dopisům jsem s Martou v kontaktu i teď, kdy každá žijeme v jiném klášteře. Jsme od sebe tak daleko a přitom tak blízko. Už to bude rok, co jsme se naposledy viděly, ale přesto o sobě víme a jsme spolu spojené přes dopisy a hlavně přes modlitbu. Ach, jak jsem Bohu za toto přátelství vděčná.

 

Oběd končí, modlíme se. Zotavení dnes nebude, jídelna se musí připravit na pohoštění. Mám asi půl hodiny, než přijede sestra Krista, generální představená. Utíkám k sobě do pokoje a otevírám dopis od Martičky. Pláču. Radostí, štěstím, dojetím. Jak moc důležitá je tato osoba v mém životě. A jak moc mně mrzí, že tu dnes se mnou není.

Jdu dolů do kaple, sestra Krista už je tady, tak nacvičujeme. Jdu si vybrat oblečení. Ano, až teď. Nějak jsem zapomněla, že budu muset být ještě nějak slušně oblečena. Snad něco slušného najdu. Oblékám se a v tom zvoní místní telefon na patře. První hosté přichází, brácha už je tady. Přijel z Olomouce a ve vlaku potkal i sestru Jordánu. Zdravím se s nimi a pomalu přichází další hosté. Sestry, rodina. Jak je to krásné, že tyto osoby, pro mě důležité, jsou tady. 

Přijelo 18 členů mé rodiny. Rodiče, sourozenci, švagrová, prarodiče, strýci a tety a dva malí bratranci a sestřenka. Jen děda a strýc chyběli. Dorazily sestry ze všech konventů Moravské komunity v plnosti a české komunity vždy polovička, takže se sešlo 18 sester z jiných komunit plus střelická komunita. Se všemi se vítám. S jednou sestrou se vidíme prvně, tak se mi představuje a já jí říkám, že jsem zatím ještě Danka. Pomalu začínám nervóznět. Už jen pár minut do začátku. Ale ouha, ještě chybí jedno auto sester a mezi nimi i má magistra sestra Michaela. Bez ní nechci začínat. Ona mně doprovázela celý postulát! Bohu díky, čekáme.

Sestry přijíždí, rychle se upravují a už kráčíme do kaple. Začíná to! Hospodine, buď se mnou! Přicházím do přední lavice a usedám. Začínáme modlitbu nešpor, při které proběhne obřad obláčky. Poočku sleduju rodinu, která netuší, kdy stojíme a kdy sedíme, je to úsměvné, ale jsem ráda, že jsou tady se mnou. Představení postulantky Daniely Šenkeříkové, je to naposled, co jsem představovaná tímto jménem? Za chvíli už budu mít řeholní jméno. Jistě sestry netrpělivě čekají, jaké že to bude. Snažím se nezapomenout nic z toho, co mám dělat, ale nebojím se. Těším se a mám radost. Je to tady! Co žádáš? Ptá se mě sestra Krista. Milosrdenství Boží a vaše, odpovídám. Všichni poklekají k modlitbě, zpívá se hymnus k Duchu svatému a já ležím v prostraci. Modlím se. Slyším, jak malá sestřenka říká mamince: Mami, proč Danka leží? Co to dělá? Proč leží?

Vstaň!

 

 

 

 

 

Vstávám a na otázku, zda se chci připojit ke kongregaci sester Dominikánek, odpovídám rázným ANO. Přijímám řeholní roucho od generální představené a spolu s Michaelou a Miriam odcházím z kaple, abych se do něj oblekla. Ach, ta chvíle, kdy přijímám roucho sv. Dominika a stávám se snoubenkou Krista, je tady! Ta chvíle, o které sním a kterou si tak dlouho představuji, je tady! Ta chvíle, která se mi zdála být tak vzdálená, je tady! Znovu vzpomenu na mou Přítelkyni Martu, která jistě myslí v modlitbě. Kéž by tu mohla být.

 

 

 

 

 

 

 

Poslední úpravy, zastrčit vlasy, narovnat se a vykročit! Před kaplí už čeká brácha, aby vše zdokumentoval. V kapli už jsou sestry netrpělivé. Jak bude vypadat? Vcházím a usmívám se. Vnímám pohledy lidí, ale nevšímám si jich. Usmívám se a jdu na své místo. Ano, Pane, jsem tady! Slova se ujímá sestra Krista. Dneškem se stáváš novickou. Ve světě ses jmenovala Daniela, teď se budeš jmenovat sestra Marie Štěpánka. Myslím, že na tuto chvíli čekali všichni. Jaké si vyberu jméno. O Štěpánce jsem přece moc nemluvila. Měla jsem jiné návrhy. Sestra Krista ještě říká: Dovoluji ti na jeden rok být v kongregaci na zkoušku. Bohu díky!

 

 

 

Má nová dominikánská rodina mě s radostí přijímá a na znamení mě všichni obejmou. Ani nevím, co všechno mi sestry říkají. Do očí mi lezou slzy, slzy radosti.  Bohu díky! Obejmu se se všema sestrama a vím, že jsem přijatá do jejich rodiny. Dokončujeme modlitbu a na závěr modlitby se zpívá sekvence k svatému otci Dominikovi. Pak vycházím z kaple. Mám chuť v ní zůstat a děkovat mému Milému za nádherný dar povolání, kterým mě obdařil. Vycházím však z kaple a už se ke mně derou členové mé rodiny, aby mi taky potřásli pravicí. Dostávám od nich kytici růží. Kytice má 18 růží, podle počtu členů rodiny, kteří dorazili na mou obláčku. Miluju růže! Jak krásný dar. Pak přichází sestry a zpívají mi Jubilate Deo a další písničky. Postupně sestry znovu přichází a předávají mi dárky. Největším darem však je jejich přítomnost. Přesunujeme se do jídelny, kde nás čeká pohoštění ve formě guláše. Než se tam přes všechny gratulanty dostanu já, většina už je po jídle. 

 

 

 

 

Rozhlížím se po jídelně a sleduju, jak nádhernou mám rodinu. Sestry chodí mezi rodiči, prarodiči, tetami a strýci i sourozenci a baví se s nimi. Mám radost! Hospodine, díky!

 

 

 

 

 

 

Pak se pomalu začínají všichni zdvihat a loučit, vždyť je čeká dlouhá cesta domů. Loučíme se, fotíme se, objímáme se. 

Nemůžu usnout. Přehrávám si události dnešního dne. Opravdu se to stalo? Mrknu směrem ke skříni, kde mi visí hábit. Ano, už je to tak. Stala se ze mě sestra, sestra Štěpánka.

 Bohu díky!