Miluju Velikonoce a nejradši mám Bílou sobotu a slavení vigilie. 

Do sobotní vigilie jsem se zamilovala někdy na druhém stupni základky a od té doby jsem nevynechala ani jednu. Loni jsem na Neděli Vzkříšení slavila dvojitě, jelikož jsem měla narozeniny. Ten den jsem byla snad nejšťastnější člověk na světě. Slavila jsem své narozeniny s Ježíšem. Teda vlastně... Ježíš slavil vzkříšení a moje narozeniny byly oproti Jemu tak nepatrné. A přesto jsem byla opravdově šťastná. Nepotřebovala jsem veliké přání k narozeninám. Sama sobě jsem se divila, že větší radost mi dělá, když mi kdokoliv popřál požehnané velikonoce. Vždyť tak je to správně. Ježíš má přednost :-)

 

Letos jsem se na Velikonoce zvlášť těšila. Poprvé je budu prožívat v kláštěře. Jaké to bude? Co nového prožiju? Co bude jinak? Bude to krásnější?

Začalo se to blížit. Květná neděle a je tu Svatý týden. Juchů, Velikonoce už pomalu přichází.

Ale nebyla bych to asi já, když bych na začátek týdne pro jistotu neonemocněla. V pondělí odpoledne jsem si zalezla a čekala jsem, že se v úterý pořádně prosím, vyležím a ve středu už budu fit. Jenže mému tělu se ono flákání v posteli tak zalíbilo, že si vymyslelo ke kalíčku rýmečku a k rýmečce pro jistotu i teplotu. Tak jsem ležela dál. Paní doktorka mi předepsala léky, já jsem si nakoupila zásobu čajů, citronů a ovoce s tím, že se se prostě do čtvrtka vykurýruju.

Ale ouha, moje tělo sa prostě rozhodlo jinak a pro jistotu vypadla i funkce hlasivek.

 

A tak přišelo triduum a já stále ležela v posteli. Ale znáte to: Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. A tak Když sa Danka nedostane k Ježíšovi, přijde Ježíš za ní. A On přišel. Přišel za mňů až na pokoj a já ho přijímala :-) Byl to nádherný okamžik. Ježíš u mňa v pokoji na stole a přišel jen kvůli mně :-) A hned dva dny po sobě :-) 

Obřady Zeleného čtvrtka i Velkého pátka jsem poprvé v životě sledovala v TV Noe. Bohu díky za tuto možnost. A tak jsem se vypravila ve čtvrtek do Ostravy a v Pátek za o. Františkem do Říma. 

V pátek ráno jsem se už ale cítila líp, aspoň trochu, a tak jsem vstala na ranní Temné hodinky. Je to modlitba, kterou se modlíme místo ranních chval na Velký pátek a Bílou sobotu ráno. Žalmy jsou prokládány ještě čtením, které je latinsky a zpívá se. Také jsem měla jedno zpívat, ale moje hlasivky se stále ještě nevrátily. Po temných hodinkách jsem většinou ještě zalezla. 

V kapli bylo ticho. Ale ne ono obyčejné ticho. Bylo to strašně prázdné ticho. Jako by něco - Někdo chyběl. Bylo to zvláštní. To ticho bylo všude. Možná to bylo mlčením, ale já myslím, že ne. V srdci jsem cítila, že Ježíš je opravdu mrtev. 

Ty dva dny byly pro mě velmi náročné. Ne kvuli tomu tichu, mlčení, samotě, ale kvůli myšlenkám. Měla jsem tolik prostoru přemýšlet a hodnotit, žejsem toho hodně využívala. Opět jsem přehodnocovala své rozhodnutí zasvětit celý svůj život Hospodinu.

V pátek jsem cítila takovou beznaděj, že jsem se rozhodla odejít z kláštera. Jaký to má smysl? Já se sem nehodím. Nedokážu to, co dokáží ostatní. Ne! Já končím! Byla jsem rozhodnuta, že po Velikonocích oznámím sestrám své rozhodnutí, teď jim nebudu kazit oslavy.

 

V sobotu už mi bylo o hodně líp. Už jsem celý den neprospala, teplota ustoupila, kašlala jsem o dost méně a rýma už taky ustupovala, jen ty hlasivky se nevracely.  Měla jsem dilema: Jít na vigilii nebo využít opět TV Noe? Jít na vigilii znamenalo jít ven do zimy a pak být 2-3 hodiny ve vychladlém kostele. Nejít na vigilii znamenalo neprožívat ji naplno, nepřijímat, neúčastnit se krásné atmosféry...

Půjdu! Půjdu na dřívější, abych se pak dostala brzo do postele a do kostela, kde se topí. A tak jsem se teple oblekla a vyrazila jsem. Cestou jsem potkala jednu sestru, která mířila na stejný čas do jiného kostela, ve kterém se taky topí, tak jsem šla s ní. 

Vigilie byla nádherná! Mrzelo mě, že nezpívám žalmy, jako každý rok v naší farnosti se scholou, ale stejně jsem neměla hlasivky a nápěvy jsou tady v Prazejiné :-). Prožívala jsem to jinak a snad i intenzivněji? Zpočátku jsem teda ke konci každého čtení cukala a byla jsem nervozní, že za chvilku už budeme zpívat žalm, ale pak jsem se uklidnila, že nezpívám ale naslouchám. 

A pak to přišlo! Ježíš vstal! To dvoudenní ticho, které jsem pociťovala bylo pryč! Ta prázdnota a rozhodnutí odejít z kláštera bylo taky pryč! Já jsem si byla jistá, že mám zůstat. Bohu díky! A jako bous jsem dokázala zpívat ALELUJA! Teda do té toby, než jsem začala kašlat, ale alespoň chvíli :-) 

Byla jsem šťastná! Snad to předčilo i mou radost z minulého roku. A všechno se radovalo a slavilo! Vždyť bylo co slavit! JEŽÍŠ VSTAL Z MRTVÝCH!

 

V neděli už jsem se cítila o hodně líp, už jsem jen lehce pokašlávala. Slavili jsme. Modlitba byla nádherně slavnostní. Ticho z kaple zmizelo a naopak stále zněly zpěvy. Po mši jsme si pak navzájem přáli požehnané Velikonoce. A se sestrama jsme slavili i u oběda. Ke slavnostnímu obědu patří i kapka alkoholu, že? Tak jsem si taky přiťukla, k vínu přičuchla a předala dál, jelikož víno a antibiotika se moc rádi nemají. Ale to nevadí, slavíme i bez alkoholu.

 

Na Velikonoční pondělí jsem nejdříve seděla s františkánem, pak premonstrátem a nakonec i dominikánem :-)  Po mš u františkánů a po mrskačce před kostelem, jsme se s několika sestrami přesunuli na faru na kafe, kde jsme seděli s františkánem :-). Po obědě k nám na návštěvu přišel premonstrát, kterého jsme pak šli vyprovodit domů a když jsme se vrátili, sedělo u nás několik dominikánů kteří nás přišli taky vymrskat. :-)

 

Byly to velmi netradiční Velikonoce a i když jsem původně byla smutná z mé nemoci, jsem teď šťastná! Díky nemoci jsem měla čas na to, co bych nestihla a taky jsem se znovu rozhodla. A rozhodla jsem se pro život s Kristem! :-)

 

 

　PS: Nedokážu popsat vše, tak jen maličko z mého prožívání.