Každé ráno nechce se mi vstát,

ale vždy tě slyším zavolat,

že do kaple za tebou mám přijít,

Umyju se, oblecu a můžu vyjít.

 

Na modlitbě často mi víčka padají,

nevím, jak ostatní to dělají

ale já na ranní vstávání jsem si nezvykla,

do režimu "ranní ptáče" ještě nevnikla.

 

Po modlitbě na mši peláším,

myšlenky na spánek pak kafem zaplaším.

Trochu jídla pro sílu do dnešního dne

a užívám si (většinou) volného dopoledne.

 

Čtu si nebo uklízím,

často i ven vyrazím.

Také se snažím do kaple chodit,

vždyť nemusím se nikam honit.

 

Pár minut po poledni přebírám zrna růžence,

své kamarády, radosti a trápení předávám nebeské mamince.

Potom modlíme se denní hodinu

A taky za zemřelou dominikánskou rodinu.

 

Pak přichází čas na další stravu chutnou,

po níž spolu trávíme chvilku nutnou,

pro sdílení společné

toho co nám dělá radost i co je náročné.

 

Potom vydávám se na chvíli za Ježíšem,

aby mi pomáhal v práci s křížem,

který ten den tahám,

protože bez Něj to nezvládám.

 

Pak nastává pracovní shon,

patro uklidit a potom

na vychovatelně pro studentky býti,

zapsat, kdo na vycházku chce jíti.

 

Občas obejdu pokoje a kontroluji,

zda je vše v pořádku a taky se vybavuji

o dnešním dnu,počasí i škole,

o tom, jak jsou holky v jednom kole.

 

Pauzu dobře využívám,

neboť modlitbu breviáře prožívám.

Po ní na vychovatelnu s večeří se vracím,

je to dobrý, stresem ještě nezvracím.

 

I trochu "papíroviny" udělám,

po měsíci praxe už to zvládám.

Denní hlášení poctivě zapsat

a už se blíží čas, kdy půjdu spát.

 

Do kaple se rozloučit běžím,

říci Bohu, ze stále Mu věřím.

A pak do svého pokojíčku,

abych mohla spát za chviličku.

 

Tak zhruba probíhá můj den,

je to však orientačně jen.