Přijde mi návštěva,

velmi vzácný host.

Zbývá mi dodělat poleva,

snad mám všeho dost.

 

Jejda, zapomněla jsem,

ještě douklízet musím!

Ale vidím, že už jde sem,

Myslíte, že dovnitř Jej pustím?

 

Vždyť jde dříve, než jsem čekala,

vědět to, dříve bych vstala 

a uklízet hned začala.

 

Už na dveře klepe,

mě se hlas třepe:

"Pane, počkej ještě chviličku,

musím uklidit poličku."

 

Znovu slyším klepání,

které mi husí kůži nahání.

"Pane, prosím, vydrž ještě chvíli,

oceň trochu moji píli!"

 

"Ale, dítě mé drahé,

co myslíš, že se stane?

Já přišel na tebe se podívat,

ne za nepořádek se ti posmívat.

Prosím tedy, pusť mě dál,

vždyť jsem to já, tvůj Král.

Nechci stát tady před domem,

je to však na rozhodnutí tvém soukromém.

Nevadí mi, že připravená se necítíš,

pustíš-li mne pocítíš,

klid a odpuštění ve svém srdci,

já můžu ti pomoci.

 

Rozmysli se, jak sama chceš,

budu rád, otevřeš-li ještě dnes."